Kontakt:
Dušan Gerecky - email: - dusangerecky@volny.cz Mob.: +420 602 771 562
Nahoře v dole
Full Size Session, 24. - 26. června 2016, Důl Michal, Ostrava-MichálkovicUž v půlce týdne se začínám budit ze spaní uprostřed noci. Nikoliv hrůzou, jak jste si možná pomysleli, ale nedočkavostí. V hlavě se mi opakovaně vrací vzpomínky na loňskou FSS, jako by to bylo teprve včera. Pořadatel si pro nás připravil nové místo srazu v areálu ostravského Dolu Michal, kam míříme i letos. Cestou do Ostravy ve mně narůstá netrpělivost. Ještě chvíli a začnu mít pocit, že kdybych vystoupil a utíkal po dálnici, budu tam o něco dřív, než autem. Během odpoledne a podvečera se všichni skalní začínají pomalu sjíždět, někteří až ze severních Čech. Úsměvy na tvářích lidí, které jsme neviděli minimálně několik týdnů, grily vysílající kouřové signály, občasné výbuchy smíchu znějící z různých koutů areálu, zkrátka typický pátek na srazu amerik.
V sobotu do nás od ranních hodin pere slunce, prach na příjezdové cestě se zvedá pod nohama návštěvníků a občas se rozvíří víc, to když přijede další amerika. Každý rok přijedou i kamarádi z Polska a ani letos nás nezklamali. Kromě Impaly 69, kterou známe z minulých let, jsou zde dva Mustangy ze 60. let, dva Dodge Chargery z let sedmdesátých, ikonický Lincoln Continental se suicide doors a Buick Sperial 1955. Pěkně to vypadá i na domácí půdě, letos přibyl například modrý Ford Thunderbird 1963. Dopoledne už mi počasí začíná připomínat demoverzi pouště, nicméně se opět neúnavně vrhám s fotoaparátem mezi auta, protože někdo právě přijel, někdo přeparkoval, někdo otevřel motor… zkrátka každou chvílí je nová šance pořídit nějaký záběr.
V pravé poledne přichází čas vydat se na spanilou jízdu, jejíž cíl je letos na výstavě American Classic Cars. Zabít dvě mouchy jednou ranou je občas dobré, nemyslíte? Sedadla pálí do zad, ale představa, že se za chvíli budeme procházet mezi bezmála šedesátkou amerik nás hřeje rozhodně víc. Jízda Ostravou připomíná díky úžasné spolupráci policie spíše průjezd vládní kolony, která se zanedlouho proplétá cestami na výstavišti a zastavuje mezi pavilony. Dívám se na zaparkovaná auta a napadá mě, že je to vlastně taková druhá expozice. Venkovní, nahodile uspořádaná a také moc krásná. Stejně jako minulý rok, i letos mám sklon pobíhat mezi exponáty jako šílený, protože nevím, na který z nich se mám dívat dřív. Ale beru to pěkně popořadě a jako správný návštěvník je v klidu obcházím jeden po druhém. A pak ještě jednou… a ještě jednou… a znovu… Z výstavy odjíždíme mezi posledními a já se jen divím, jak rychle můžou utéct dvě hodiny, když se člověk dobře baví.
Vloni jsem trochu litoval, že jsme nestihli prohlídku dolu, tak to napravujeme letos. Cesta havíře do práce, jak zní název prohlídky, je velice zajímavá. Přemýšlím o tom, jaký zde musel být živý ruch. Horníci už ale dávno opustili brány dolu, stroje se zastavily a jediné motory, které jsou slyšet jsou pod ocelovými kapotami, které váží snad tolik, co důlní vozík. „Škoda, že se nedá sfárat. Alespoň do sta metrů.“ vyslovuji pod těžní věží nahlas své tajné přání. Následují překvapené pohledy ostatních. Po ujištění, že jsem se nezbláznil, se obočí zvedá ještě výše (oni mi snad nevěří), takže tuto myšlenku pouštím z hlavy a dál si prohlížím důlní klec.
Z pódia slyším první tóny elektrické kytary. AC/CZ právě rozjíždí show a vybalují na nás staré dobré pecky od australských AC/DC. Horko nehorko, lidé se dávají do tance a kdo už nemůže, alespoň podupává nohou. Rozdávají se ceny a vsadím se, že vybrat, které auto dostane pohár nebyl vůbec lehký úkol. Sraz bez nějaké soutěže? Kdepak, to nejde! Černý Dodge Ram už najíždí na plochu před pódiem a kdo chce, může si vsadit, za jako dlouho propálí pneumatiku. Vítr je přírodní jev velice zrádný a dým od protáčejících se kol se ve chvíli přesouvá mým směrem. Snažím se utéct ale vůbec nevidím, kam jdu. Náraz čelem do překážky se naštěstí nekoná a tak za chvíli dál sleduji, jak se kousky gumy z pneumatiky poroučí na panelovou cestu. Schyluje se k večeru, ale kdo čeká, že je na čase zvolnit, se pěkně mýlí, na pódium totiž přichází kapela EX-FIRE a naše zvukovody pohlcují další dávku rocku. Zbytek soboty tráví každý podle svého, ať už je to cruising nebo diskutování o všem možném, ale jedno máme společné – prožili jsme další nádherný ročník Full Size Session.
Text: David Lukl
Fotogalerie:
foto: David Lukl